„Vítej na světě“, šeptala jsem své čerstvě narozené holčičce do ucha v obu jazycích. Česky i holandsky. Mezi tím se porodní tým zabýval vypuzením placenty a hledáním místa k zašití. Žádné nenašel.
„Vy jste se vůbec nenatrhla!“ volala užasle lékařka.
„Dobrý, co?“  zavtipkovala jsem nonšalantně.
„No to teda jo!“ Její zvolání mě teprve upamatovalo, že porod bez natržené či nastřižené hráze je asi spíš příjemnou výjimkou než běžným zvykem.
„A co otec, je spokojen s miminkem?“ obrátila se sestřička mezi úkony na mého partnera.
Otec byl nápadně tichý a zjevně zmatený.
„Když já pořád nevím, co to je!“

Ve zmatku porodu nevnímal klidné sdělení lékařky, že se nám narodila holčička. A protože miminko leželo v mém objetí, přisáté k prsu, nebyla ani vhodná chvilka, aby si to ověřil.
A tehdy udělala sestřička jednu chybu, první a poslední od chvíle, kdy jsem přišla do porodnice. Chybu, které jsem nestihla dost duchapřítomně zabránit a která mi v paměti zůstala jako necitlivá křivda, spáchaná na mém dítěti za mého přihlížení.
Sestřička mi holčičku vytrhla z náručí, posadila mi ji na břicho a zvolala: „Tak se, tatínku, podívejte, co to je!“
Nebýt této hloupé, „dobře míněné“ chyby, měla bych na rození v nemocnici jenom dobré vzpomínky.
Překvapena a trochu šokována jsem si holčičku okamžitě vzala zpátky a přivinula ji zpět k sobě. V duchu jsem si slíbila, že se to už nikdy nestane a že nebude muset nikdy nikomu nic dokazovat. Pak už jsem ji měla pořád u sebe, s malou přestávkou na vážení, kontrolu základních reflexů, mytí a oblékání. U toho byl jen otec, protože já jsem odpočívala, ale kdybych u toho byla já, žádná kontrola reflexu by se nekonala. Byla bych protestovala.

V domácím prostředí se tyto cviky s novorozenci neprování, filosofie rození doma je postavena především na myšlence klidného prostředí a omezení jakýchkoli nadbytečných vzruchů, které by miminko i maminku mohly jakkoli traumatizovat. Jakmile jsem domácí prostředí opustila, byla jsem si vědoma, že obrazně řečeno podepisuji souhlas běžnými „porodními praktikami“. A tak jsem se musela smířit i s tím, že mi s holčičkou, právě opustivší mé klidné, bezpečné a láskyplné lůno, budou cvičit jako na spartakiádě.

Nakonec průběh porodu ukázal, že jsem dítě mohla klidně přivést na svět doma. Jenže to je právě to, co člověk předem nikdy neví. Myslím, že žena potřebuje k porodu hlavně pocit, že je v bezpečí a kdyby to sama z jakýchkoli důvodů „nezvládla“, neohrozí život vlastního dítěte.

Mně po nekonečných hodinách rychle se opakujících a velmi bolestivých stahů v domácím prostředí připadala nemocnice jako oáza klidu. Doufala jsem, že se v nemocnici nějak zařídí, abych se konečně začala otevírat a to peklo rychle skončilo. Nezařídili, ale alespoň byli stále při ruce, když jsem ztrácela trpělivost i odvahu.

Porodní asistentku fungující pro porod doma bylo třeba volat telefonicky, vždycky nějakou dobu trvalo, než přišla  a vůbec mě neuklidňovalo, že ihned po konstatování, že ještě rodit nebudu neboť se neotvírám, opět odešla. Co kdybych se nějakým zázrakem v příští čtvrthodině otevřela docela? Chytaly bychom miminko, jako ho chytala porodní bába při příliš rychlém porodu mé kamarádky, na poslední chvíli do povlaku od polštáře? Navíc mě vůbec neokouzlovala myšlenka, že asistentce volám třeba právě uprostřed porodu jiného.
Sečteno a podtrženo, na porod doma jsem byla psychicky připravena, ale jen na porod, který běží jako po másle. Na porod, který se táhne, jsem nebyla připravená vůbec, natož doma.

Nelituji, že jsem porodila v nemocnici. Pro mě bylo nejdůležitější cítit se v bezpečí. Poporodní rozcvičky s miminkem byly ve srovnaní s nejistotou, kterou jsem pociťovala vyděšena nečekaně velkými bolestmi a příliš malým pokrokem porodu, jen drobná daň. Naštěstí bylo všechno ostatní, co jsme já i miminko v porodnici zažili, velmi příjemné a laskavé. Zacházení i přístup personálu, prostředí pokoje i nadšené gratulace všech, které jsme, když nás po dvou hodinách z nemocnice propustili, potkávali na chodbách a ve výtahu. Seděla jsem ve vozíčku s Angie Annou v náručí, šťastná, a necítila jsem vůbec žádnou bolest. Ani můj partner tentokrát nenadával a tlačil vozíček pyšně k východu.
Doma jsme si všichni tři zalezli společně do postele a spali a spali a spali, až do příchodu domácí ošetřovatelky.